OLYMPIÁDA JE NÁVYKOVÁ

S olympionikem Miloslavem Příhodou jsme mluvili v deštivém odpoledni krátce po jeho návratu z Paříže. Dostalo se nejen na splněný sen o olympiádě, olympijských emocích, atmosféře, na nečekané zážitky, ale také překvapivě na hobby horsing.

Mílo, včera (1. 8.) jste trávil den v Mostě na Olympijském festivalu. Jaké to bylo? Užil jste si to?

Byl jsem překvapený milou atmosférou. Koncept festivalu je rodinný, bylo tam hodně rodin s malými dětmi. Pořadatelé připravili pro děti kartičky, na které děti sbíraly razítka za splněné úkoly na stanovištích. Děti obcházely stanoviště jednotlivých sportovních federací, které ukazovaly svoje sporty. Podle počtu nasbíraných razítek pak děti dostaly různé ceny, diplomy a medaile. Atmosféra byla uvolněná, lidi měli olympijská trička a dobře se bavili. Když byl akorát sport s českým zastoupením, tak lidi se sešli u velkoplošné obrazovky, společně fandili a pak se zase rozptýlili po areálu. Byl to moc příjemný den.

Je nasnadě, že jezdectví není hlavním olympijským sportem. Na druhou stranu, koně laickou veřejnost trvale přitahují, děti zvlášť. Byl zájem o jezdeckou expozici velký?

Musím říci, že jsem seděl asi 3 hodiny na stánku ČJF a dětí tam během té doby přišlo spoustu. Včera na stánku ČJF živí koně nebyli, ale myslím, že den předem tam byli poníci, tak to jistě bylo pro děti zajímavější. Měli jsme tam hobby horsing – děti, a někdy i rodiče, si vyzkoušeli parkur. Celé to bylo formou hry, děti se předháněly na dráze, ukazovaly, kdo je šikovnější. Zájem byl velký, a i když jsme měli k dispozici asi 12 hobby horsů občas se stála fronta. Bylo vidět, že to baví nejen děti. Zájem byl i o kartičky s podpisem. Celkově, lidi spíše korzovali a zkoušeli si různé sporty, než aby se zajímali o detaily jednotlivých sportů. Když jsem si šel projít areál, neviděl jsem nikde větší zájem než jinde. Lidi se rovnoměrně rozptýlili.

Když mluvíme o hobby horsingu, jaký je Váš názor na něj?

Když jsem byl malý nebyl pony sport tak jak je nyní a závodit se smělo až od 12 let na velkých koních. Tehdy nás, mě i moje sestry, rodiče zabavili tak, že nám mamka nakreslila na kartony hlavy koně, my si je vystřihli a dali si je na tyčku. A běhali jsme o po jízdárně, kde měli rodiče postavené skoky. Tahle moje zkušenost je 20 let stará. Teď je tady boom hobby horsingu! Jezdím do zahraničí, třeba v Polsku, tam je hobby horsing neskutečný fenomén. Při mezinárodních závodech všestrannosti je postavený pro hobby horsing drezurní obdélník, zmenšené kopie terénních skoku, včetně vody i parkur. Hobby horsing podporuje pohyb, což je dobře. Když do toho děti zabřednou více, může budovat soutěživost, důslednost, preciznost…a koneckonců děti se musí trochu vzdělávat, třeba jak vypadají jednotlivé drezurní prvky jako je prodloužený klus, cval, piaf. Musí se orientovat, komunikovat. Je to forma hry, nevadí, že s ježděním a prací s živým koněm nemá nic společného. A navíc, nikde není dáno, že i když děti dnes jezdí na dřevěných konících, třeba v dospělosti, se mohou věnovat hobby jezdectví nebo i sportovnímu jezdectví.

Co Vám proletí hlavou, když slyšíte slovo olympiáda?

Olympiáda je životní sen každého sportovce! Každý, kdo dělá nějaký sport, ať poloprofesionál nebo profesionál, má v hlavě dostat se na olympiádu, zažít si ji. Oblastní, národní mistrovství, mistrovství Evropy nebo světa, to jsou šampionáty. Ano, jezdí se o medaile a všechno, co se jezdí o medaile, má punc důležitosti. Šampionáty jsou brané jako něco výjimečného, je to vyvrcholení celoroční přípravy, je to cíl sezóny. Olympijské hry – to je něco jiného. I tím, že jsou jednou za čtyři roky, mají obrovskou historickou hodnotu, tradici a velký přesah do společnosti. Ten, kdo se účastní olympijských her se stává olympionikem. Na ten titul nedosáhne jen tak někdo. Je to punc určité schopnosti, automaticky se počítá že ten, kdo se dostal na olympiádu, ve svém sportu dosáhl nejvyšší úrovně. Má to velkou sportovní i společenskou prestiž. Určitě každý člověk na planetě ví, že teď probíhá olympiáda v Paříži. Registrují ji i ti lidé, kteří nejsou fanoušci sportu. Je to globální akce, kterou ve finále sledují lidé celého světa. Je to událost, kdy se na téměř tři týdny zastaví koloběh běžného života a všechny zraky se upírají na ni. Pro spoustu sportovců je to opravdu splněný sen – mít možnost reprezentovat svou zemi na olympiádě.

Byla olympiáda také Vaším snem? Nebo kdy se jím stala?

Olympiáda byla snem už od dětství! Snem se stávala tak nějak postupně. Pořádně jsem začal jezdit v 7–8 letech. Když mi bylo 11 let konalo se nulté pony mistrovství na Mělníku u pana Mestenhausera. Tehdy jsem si uvědomil, že to je mistrovství – víc než obyčejné závody, a že se bojuje o medaile. Už od dětství se snažím mít přehled o sportech. První olympiáda, kterou jsem aktivně sledoval byla v Sydney v roce 2000. A tak jsem si uvědomil, že kromě mistrovství na Mělníku jsou mistrovství evropská a světová. A nad tím vším vyčnívají Olympijské hry.

Máte možnost porovnat olympiádu v japonském Tokiu před 3 lety a tu letošní v Paříži. Je to vůbec možné?

To je nesrovnatelné! V Tokiu byla díky covidu olympiáda bez diváků. Chyběl olympijský náboj, atmosféra. Já s olympiádou před Tokiem zkušenosti neměl, ale i tak jsem to vnímal. Jen samotný nástup. Představte si, pět hodin čekáte, řadíte se podle japonské abecedy a pak přijdete na stadion pro 80.000 lidí a ten je úplně prázdný. Jen z repráků slyšíte muziku a když se podíváte nahoru do tribun, jsou tam jen přišpendlené papírové obličeje To bylo hodně trpké. To samé na sportovištích, na tribuně pro 15.000 lidí seděly tak dvě stovky lidí z ekip a „od koní“. A v Paříži, to byl úplný opak! Tam byly obrovské tribuny plné fandících lidí. Ani na ME nebo MS jsem nezažil takovou atmosféru.

Jak se Vám jezdilo před takovými davy?

Nejhorší byl první dojem při tréninku. Vjel jsem do arény a nad sebou viděl obrovské tribuny a hned si pomyslel, jaké to bude při drezuře. Na to jsem myslel oba dny, když jsme v aréně měli možnost trénovat. Ve finále se lidi chovali ohleduplně, zatleskali po příjezdu a při představení jezdce a koně moderátorem, a ještě po dojetí úlohy. Klid je u drezury důležitý, zvlášť u všestranných koní, kteří jsou nachystaní do krosu, celkově jsou to velmi senzitivní a rychle přemýšlející koně, kteří jen a jen čekají na určitý vzruch. Publikum bylo velmi disciplinované. V drezuře se soustředíte na úlohu, na další cvik, na sebe, koně, jak reaguje… není čas se soustředit na nic jiného, tribuny jsem během úlohy vůbec nevnímal. Na druhou stranu, v krosu to bylo enormní, přišlo přes 40.000 lidí. Koridor krosu měl zhruba 6 km a lidi stáli nalepení na páskách od stratu do cíle. Cváláte a celou cestu vám furt někdo fandí, tleská. Člověk na to není zvyklý. Koně jsou zvyklí na to že mají volný výhled na překážky, tady jsme jeli hučícím koridorem, kolem skoků to byl nepředstavitelný řev.

Z ruchových mikrofonů byl slyšet doslova ohlušující hukot. Co koně na to?

Třeba u kombinace ve vodě – když jsem přijel byl tam ohlušující řev, pískot! Zajímavé je, že třeba zrovna tam jsem z řevu davu zřetelně slyšel fandění v češtině. Taky jsem vnímal vlajky kolem trati. Jsem zvyklý s koněm během krosu komunikovat i hlasem, zklidnit, pochválit, podpořit. Tady to nešlo. Určitě bylo dost neposlušností nebo ne úplně povedených skoků způsobených tím, že koně se soustředili více na dav než na samotné skoky. Taková atmosféra je skvělá, ale určitě to není pro všechny typy koní. Nepříjemné byly i přejezdy ze světlých mít do stínu pod stromy. Chvilku trvá, než se člověk ve stínu rozkouká, takže chvilku pořádně nevidí, ale jen slyší před sebou řvoucí dav. To nebylo úplně jednoduché. Na olympiádu nepřijdou lidi jen z jezdeckého sportu, ale lidi se jdou podívat na koně, zafandit. Atmosféra byla skvělá.

Trať krosu byla vytyčena kolem Grand Canal v zahradách pod zámkem ve Versailles. V parku zapsaném na seznamu UNESCO si přeci jenom člověk nezajezdí každý den. Měli jste možnost pojezdit po parku během tréninku?

Krosová trať byla pro koně do startu uzavřená a s koňmi jsme tam nemohli vůbec. Snahou bylo, aby se drn a celkově trať udržela v dobré kondici, a tak na trať smělo dokonce jen omezené množství lidí. Konkrétně v jeden okamžik pouze šest lidí z každé ekipy. Pro trénink byla připravená jedna široká cvalová dráha mezi stromy s bílým pískem a geotextilií dlouhá asi kilometr, k tomu bylo k dispozici několik opracovišť a velká jízdárna pod plachtovou střechou. Ploch k ježdění bylo dost, museli jsme se střídat i s drezuristy, ale bylo to dobré.

Takže parkem jste se projel až v krosu samotném?

Je to tak. I když jsme s Ferreolusem kros nedokončili, přejel jsem si oba dva mosty přes Gran Canal. Do cíle nám chybělo asi 700 m, jediné, co jsme si neskočili byla poslední voda před arénou. Mosty byly zajímavé, pluly na hladině a při chůzi se pod nohama citelně vlnily. Ze sedla to cítit nebylo. Jinak mosty sloužily i jako místa k focení. Uprostřed mostu byl krásně vidět celý zámek a spousta týmů se na mostě fotilo. Navíc, když jsme procházeli trať krosu, kolem nás jezdili turisti po Grand Canalu na lodičkách, to člověk opravdu jen tak nezažije.

A máte ještě nějakou zvláštní vzpomínku?

Ano, mám. Kdo může říct, že jel po nádvoří ve Versailles s 18 tunovým koňským kamionem. Městečko Versailles je plné jednosměrek, když jsem přijížděl cesta mě vedla přes nádvoří plné turistů, těsně kolem jezdecké sochy Ludvíka XIV., dál kolem zámku, zámeckých stájí.

Když mluvíte o stájích, jaké bylo ustájení?

Ve srovnání s Tokiem, kde byl celý komplet nově vybudovaný jezdecký areál včetně veteriny, který po skončení her sloužil ke komerčním účelům, bylo ve Versailles všechno mobilní. Po skončení her bude všechno demontováno a park bude zase zámeckým parkem. Stáje byly v klimatizovaných stanech na zvýšené, dunící podlaze. Koně stáli v plachtových boxech o rozměrech 3×4 m. Koně se vzájemně slyšeli, ale díky plachtám se neviděli. Hlavně první dny po sobě pořád řehtali. V každém stanu bylo asi 12 boxů, stanů bylo pro militaristy 6, v areálu byly další stany pro drezuristy. V zázemí bylo pro koně všechno. Jen jsme se strašně nachodili, napočítal jsem to asi na 30 km za den. Z bezpečnostních důvodů byly stáje oplocené a bylo jen málo vstupů. Takže i když jsme měli kantýnu snad 10 metrů od stáje, byla za plotem a k nejbližší bráně to byl kilometr. Takže kilometry přibývaly rychle.

Koně měli bydlení vedle sportoviště. Vy jste, přepokládám, bydlel v olympijské vesnici? Užil jste si olympiádu ve smyslu setkávání sportovců?

V Tokiu to bylo, co se týče setkání s jinými sportovci lepší. I protože jsme byli kvůli covidu zavření v olympijské vesnici nebo jsme byli na sportovišti, navíc jsme v Tokiu byli i na delší dobu. Tak jsem se potkal třeba s jamajskými sprintery.

V Paříži, to byla úplně jiná situace. Olympijská vesnice byla si 35 km od stájí, cesta trvala busem asi hodinu. Ráno po šesté jsme sedali na bus, celý den jsme trávili ve stájích, na trati, plnili si povinnosti a zpátky jsme jeli zase hodinu. Tak v devět večer jsem byl zpátky ve vesnici, došel jsem si přímo do jídelny na večeři, pak spát. Další den znovu. S ostatními sportovci jsme se samozřejmě potkávali, ale méně, než v Tokiu. Olympiáda je o těch setkáních, atmosféře. To se musí zažít.

Za čtyři roky bude olympiáda v Los Angeles. Budete o ni usilovat?

Usilovat budu! Olympiáda je silně návyková záležitost.